|
Stojím na vrcholku a vidím dvě cesty – nahoru a dolů. A vím, že pokud roztáhnu ruce a pustím se, dopadnu jako ta moje. Jako ty naše. Mámy.
Mateřskýmu tématu jsme se dnes nemohli vyhnout – Adam je táta! Na počátku října našeho Adama a jeho přítelkyni Taťánu konečně navštívila Zoja a zamkla za sebou dveře. Ještě teď se tetelím radostí! Vždycky zahřeje u srdce, když víte, že nějaká zbloudilá duše doplula do přístavu, kde najde hluboký porozumění, respekt a lásku.
Miminko navoněný plodovou vodou rozdmýchá oheň v srdci. Batole ho rozvibruje smíchem. A předškolák naplní něhou při každém snaživém „mama omí tututice?“ („Dáš mi prosím kukuřici, mami?“).
Neudělejte pro ně všechno.
Ne-udělám pro ně všechno?
Jsem teď v období, kdy přes všechny ty roztomilosti a niterní potěšení z našich dětí cítím kus prázdnoty.
Kde jsem já?
Co jsem já?
Manžel říká, že dávám dětem všechno. Nebo spíš příliš.
Jenže já jim to všechno dávat chci!
Opravdu ve mně víří čirá radost, když s nimi trávím čas (jasně že chci někdy zdrhnout do Příčný ulice a zmrazit za sebou zeď).
Rodičovská radost ve mně probublává nonstop. Nejen při každém pohledu na Viktorinčin uslintanej dvoubradej úsměv. A Igyho věčně nahej zadek (to dítě odmítá spodky).
Nejsem ta máma, co frkne dítěti do ruky koblihu se slovy „žer a nemel“.
Někde v hloubi duše dokonce tuším, že jednou stejně skončím u práce s dětmi. Jako moje mamka a babička.
Ale odevzdat se jim?
Dát všechno (včetně odpočinku) do jedný věci je jako trojitý kafe. Euforie vylítne a... najednou se rozplyne. Vystřílíš to všechno. Do posledního náboje.
Možná si říkáte, že když mi děti dávaj takovej smysl, měla bych jen asi změnit perspektivu, ne?
Dívat se na ty moje jako na životní projekt?
Jo, ale... Aspoň někdy, NĚKDY, se potřebujete dostat dál. Dál za plíny, svačinky a „u-i-u-a-a“ ve smyčce.
Poslední týdny se tolik toužím rozlítnout.
Vidět, cítit, hltat svět. Ten pro 18+.
Zažít trip z pracovní flow.
Potkat lidi.
Prachobyčejně se vyjádřit. Pocítit tu svěžest reakce na mou slovní akci.
S někým komunikovat. A vidět, že ten někdo mě poslouchá!
Někam patřit.
Ověřit si, že jsem taky jedna kapka... a můžu rozvlnit celý moře! (no jo, sousedící kapka bude stačit)
Haló, jsem tu taky.
Spojuju se se světem.
Slyší mě někdo? :)
PS: Díky Naučmese za možnost si zase napsat newsletter = znovu rozpohybovat svoje saponátový prsty. První krok směrem od dětí učiněn. ✓
|
