Vstanu. Udělám dětem snídani, pohraju si s nima, připravím oběd. Jdeme ven, pak domů na večeři.

Uložit jednu překrásnou slečnu, pak zkrotit jeden blonďatej tajfun (ale předtím si s ním ještě trochu zatančit ve větru). Postarat se o domácnost, přitulit se ke svýmu muži.

Usínám.

Někdy s myšlenkama na to, co by mohlo jít zejtra líp.

Ale ještě častěji s vděčností za hezkej den s nádhernejma bytostma.
A zejtra zase.
Plynu si.

Jasně, někdy zakopnu a snažim se chytit volant.
Ale pak zase jedu. Drandim dál.
Hraje mi při tom Chuck Berry a někdy fiktivní oslík na banjo (když děti pištěj a já se snažim zkrotit naučený výbuchy vzteku).

A takhle to bude i pozítří?
Za měsíc?
Bude mi to stačit, až budu kolísat na obrubníku mezi životem a smrtí?
Vlastně jo.

Moje tři největší přání života se v mých 28 už splnily:
✅ vidět život i jinde na planetě
✅ potkat muže, kterej mě bude zbožňovat přes mojí rychlomluvu i nulový kariérní ambice
✅ zplodit s ním čtyři děti (nakonec dvě stačí...)

Říkám chlapovi, že by mi v podstatě nevadilo, kdybych umřela zejtra.

Jasně, chtěla bych slyšet naše děti nahlas přemejšlet. Znalecky se usmívat, když nám domů přivedou svoje první a zřejmě ne poslední protějšky.

Prahnu po nějaký dobrodružný víceměsíční cestě s Adamem, až děti vyhoděj kotvy.

Ale ne.
Nevadilo.

A tak se pídim po tom, proč bych tady měla bejt třeba ještě dalších padesát let. Proč lidi jako Dalajláma (a teď mu to vůbec nepřeju) na Zemi ještě jsou, když došli vnitřní harmonii a naplnění?

Jo, asi v sobě maj něco, co je tady drží před ulítnutím do vesmíru.
Ale stejně je mi to divný.

Do tohohle hloubání mě dostala spisovatelka a moudrá žena Veronika Hurdová z blogu Krkavčí matka, když si s Janinou Černou (podcast CukrFree) povídaly o smrti.

Její manžel zemřel ze dne na den. Ale jeho smrt nevnímá černě. Podle jejích slov žil tak intenzivně, jako by žil hned několik životů naráz.

Kdy teda někdo tam nahoře zmáčkne čudlik a vypne nás?
Nebo se vypínáme sami? Vnitřním smířením?

Mám někdy takovou sci-fi představu: nad námi leží rozvalenej gambler, do našeho světa vpouští příšerky z Pacmana (my) a baví se tím, jak dlouho přežijou, než ta žlutá klapačka (pozemský strasti) cvakne.

Není trochu zvrhlý, že se sem přicházíme jako čistý duše, výchovou a společností se na nás nalepí smetí a my se ho pak celej život zbavujeme, abychom odpluli zase jako ty neposkvrněný miminka?

To je trochu jak: tady máš problémek, aby ses tu těch 80 let nenudil.

Někdo věří, že je tady, protože má nějaký poslání. To si ze svýho života dovedeme vykutat, řekla bych.

Mohla bych si myslet, že mojí misí je dozrát stavu stoprocentní trpělivost s dětma (jsem blízko) a najít svoje místo ve světě práce (bloudím).

Máme tady ale všichni doopravdy nějaký poslání? Nebo tu někteří z nás jsou, jen aby prostě žili?

To se dozvíme na konci pořadu.
Nebo v to aspoň doufám. :)

Dejte vědět, jak to naše počínání tady vidíte vy ;-)

Za tým Naucmese.cz
Andrea Vránová